Denethorovy stránky

Rozhodl jsem se ze bych mohl zkusit psát kratší reporty z GC výletů … asi ne všech, ale alespoň z části. Tenhle je tedy první.

Je 7.4.2010 7 ráno. Končím poslední noční v řadě a kontroluji si výbavu. Pak už jen dokončím předání směny a mizím.

Viva LaChema

Nespěchám. Je krasné relativně teplé jarní ráno a tak jdu první kilák na autobus pěšky a alespoň se probírám z rozespalosti. Pak pár zastávek autobusem, první kontrola GPS a zjištění že jsem mohl jet ještě jednu zastávku. Menší procházka ke cache Viva Lachema a pohled na svítání. Musím říct že nebýt toho rána, je výhled nezajímavy.

Přechod přes silnici a pod jinou. Prosmyknu se kolem silničářů pomalu se chystajících k práci a už vidím svou druhou cache. Bohužel jsem s pejskařkou v zádech a tak si jen fotím strom a smutně koukám na hrozně viditelnou skrýš. Po chvilce čekaní pokračuji s poznámkou v hlavě, že se sem na konci výletu vrátím.

Brno z Mokré hory

Další cache je multina Mokrá hora. Po zkouknutí památníku a nově opraveného domu (bydlel jsem tu kdysi chvilku, tak sem se díval jak se co změnilo) se vydávám na druhou, třetí a následně finální stage. Každá obsahuje GPS lokaci té následující v hezké napsané formě … pohodlný a pěkný start po ránu, u něž se nemusí moc přemýšlet se mi líbí a zlobivá GPS na poslední stage mi náladu nezkazí. Vydávám se tedy celkem krkolomně k další cache.

„Skrejš na konci skrejše“ byla celkem jednoduchá, ale chybou v přemýšlení a pozorování jsem si způsobil čtvrthodinové hledání, abych našel cache na prvním místě kde jsem hledal. Zanadával jsem si na sebe, zkonzultoval GPS, mapu a kompas a s pomoci kompasu (šetřil jsem baterky) jsem se vydal k další cache.

Jak Myslivecká rozhledna, tak Lovecká chata byly hezké cache, ale zapomněl sem nafotit místa o nichž se zmiňují. Trosku mě rozhodila cesta (zkooopce aaaa, do kopce vyfuněně – vypadl jsem z cviku) a to jsem nevěděl jak si to budu krátit dal. Po konzultaci GPS mapy a kompasu, podobném téměř pádu z kopce a přebrodění potoka (sem netušil že je kousek most) jsem se vydal hezkým údolím vzhůru k další cache.

Studánka Nadevše je voda

Cache Pindaros mela hezke místo … tedy … hezkou studánku. Samotnou skrýš sem ani po 10 minutách nenašel (možná v tom mají prsty lesáci :o/ ) a tak se vydal po krátké pauze na pití zase napříč přírodou k další cache a těsně se vyhnul policistce na mopedu.

Tahle cache mě dostala. Přesněji dostala mé nohy. Lovecká chatka, jíž se cache tyká leží na hřebenu a má 2 studánky kolem sebe. Možná ukazuje GPS přesně na studánku, ale já to šel jen s kompasem, mapou a hintem, takže jsem si samozřejmě vybral napoprvé tu špatnou studánku. Po prolezení ostružiní, vyšplhání kopce a opětovném sejití byla další skrýš na světě. Trochu vlhká, ale hezká.

Ořešín a Brno

Bylo něco po poledni, když jsem se objevil na kopci nad Ořešínem. Jednoduchá cache městské části s odpočívadlem mě téměř přibila k lavečce a já se jal odpočívat. Ke konci odpočinku jsem konzultoval GPS a zjistil, že jsem trumpeta a že budu muset zpět na kopec, kde se skrývala mysterka. S nechutí jsem se tedy zvedl a vyrazil zpět.

Jehnický pivovar

Příjemná procházka arboretem byla zakončena nejen úspěchem, „zabavením“ Geocoin, ale také návratem na místo činu – v cache sem zapomněl kompas. Prochazka k Jehnickému pivovaru byla celkem nudná, ale i tak jsem šel raději pěšky, než abych čekal na autobus. Co jsem našel na místě byla umě schovaná cache a celkem neumě zchátralá budova pivovaru. Žádná výhra, ale alespoň jsem zase o něco moudřejší (já si ty popisy míst a věci čtu :o)).

Vracel jsem se zpět do Brna. Obě cache ze série Kořeny byly příjemně schované a potěšilo i jejich umístění. Návrat k památnému Lípě byl už spíše vzpomínkovou procházkou v místech přechodného bydliště a při troše štěstí a značné unavě jsem zapsal své jméno a vyrazil vlakem 2 zastávky domů … a k obědu.

Share on Facebook

Černa tma. Po probuzení bývá vždy. Sáhl jsem do míst kde jsem nechal zbytek svíčky a křesadlo. Posadil jsem se na posteli a vykřesal plamen, který osvětlil mou malou komůrku. Jedna skříňka, pár polic s věcmi a oblečením, knihami, stůl, židle a jedna postel. Víc jsem nepotřeboval. Sáhl na jednu z polic a začal si omotávat nohy, ruce a pak cele tělo velmi těsně dlouhými pruhy látky. Téměř každodenní ranní rituál provázený vzpomínkami na to, jak to bylo dříve dobré, když existovalo tak těsné a stejně fungující oblečení. Po delší době jsem dokončil obvazování a oblek si kalhoty a košili.

Svíčka skoro dohořívala když jsem si bral bundu, a chystal se odejít, ale i tak jsem ji sfoukl. Přeci jen je dobré se svíčkami šetřit. Místnost zaplnila tma a já po paměti došel ke dveřím. Po cestě jsem málem shodil kovový hrnek z poličky u dveří, tak jsem jej raději opět jemně pozastrčil a otevřel dveře.

Za jemného zaskřípání se do místnosti vlilo slabé elektrické světlo z chodby. Vyšel jsem ven a zavřel za sebou. Dlouhá chodba plna dveří byla spoře osvětlena zářivkami, jenž byli celkem nepravidelně rozmístěny v držácích u stropu. Většina míst však byla prázdna a prázdná určitě ještě hodně dlouho zůstanou. Pomalu jsem se dosoukal na konec chodby a v kýblu s ledovou vodou si oplach obličej. Někdo jej musel donést nedávno, protože ve vodě plavaly ještě kousky ledu. Utřel jsem si obličej do rukávu bundy a otevřel dveře na konci chodby.

„Ráno.“ pozdravil mě hlas zpoza dveří a i přes vrstvu oblečení jsem pocítil teplo.

„Brý ráno.“ zamručel jsem v odpověď vstoupil do místnosti a zavřel za sebou.

Uprostřed hořel malí oheň a na něm se ohřívala voda. Ohřívala se pořád a poklice alespoň trochu zabraňovala páře unikat. Krom ohně zde bylo ještě několik kovových a plastových židlí nějaké skříně a věšáky i dva stoly. Hlavní místnost našeho obydlí, kde se skladovalo vše, co bylo všech a mělo zůstat při ruce.

U jednoho stolu seděli 3 lidé oblečení relativně lehce a hráli karty, jinak byla místnost prázdná. Jeden z nich odložil notně opotřebené karty, zvedl se ze židle a vydal se směrem k jedné ze skříní.

„Ranní hledání.“ zeptal se zatímco ji otvíral.

„Jojo, dnes je řada na mě.“

„Nechceš bylinky?“ zeptal se další u stolu a pozvedl svůj velký hrnek směrem ke mně.

„Dík, ale ne. Možná až se vrátím.“

„To už bude čtvrtý nálev.“ usmál se muž a přestal si mě všímat.

Muž u skříně se otočil směrem ke mně a podal mi lyžařské brýle. Guma co je měla držet na hlavě byla už dávno ta-tam, ale plast a sklo vydrží dlouho a tak jsme je stále používaly. Přiložil jsem si je k obličeji a muž co mi je podal mi začal obvazovat hlavu pruhem látky tak, aby pevně držely.

„Necukej sebou.“ pronesl spíše ze zvyku, když více zatáhl.

Když skončil, nasadil jsem kapuci a vydal se k druhým dveřím, zatímco se on vrátil ke svým druhům u karet. Já zatím zamířil do jiného rohu a vzal si svůj batoh i pušku, jež jsem včera dlouho do noci čistil a ošetřoval.

„Hodně štěstí.“ zaznělo od stolu, když jsem a otvíral těžké vstupní dveře. Snad ho nebudu potřebovat, řekl jsem si, zatímco jsem opět zavřel dveře a tím od sebe odřízl přátelské praskání hořícího dřeva. Místnost kde jsem byl zaplavilo ticho a jen občasné zavití meluzíny.

Začal jsem stoupat do schodů a uvědomil si, že mě zebou prsty. Opřel pušku o zeď a natáhl si pletené rukavice. V duchu poděkoval známé, alespoň za ně a pak si posteskl po kožených. Když ještě byli, tak jsem jimi pohrdal, ale co bych za ně teď dal.

Pomalu jsem vystoupal potemnělé schody a zahnul za roh k proskleným dveřím z bezpečnostního skla, za nimiž řádila už třetí den vánice. Fuky kolem jejich krajů navál vítr jemnější sníh i dovnitř, ale jelikož zde bylo téměř stejně jako venku, sníh zde netál. Jen občasně se rozvířily nejdrobnější kousky pod novým náporem větru, který dovnitř pronikl špatně těsnícími dveřmi.

Teď jsem se o dveře opřel já z druhé strany a odtlačil vrstvu navátého sněhu stranou. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem zvítězil a o par okamžiků později jsem nechal za sebou vítr přibouchnout dveře samočiněji, než by to zvládlo Brano.

Zády ke zdi domu, v jehož suterénu jsme přebývali, jsem se rozhlédl a nasadil sněžnice na své boty. Přes mohutnou vánici bylo vidět tak na třicet, čtyřicet metrů. Lepší než dva dny zpět, kdy jsme raději ani nevycházeli. Vyrazil jsem svou běžnou cestou, minul několik bloků a vydal se směrem k lesu. Po hodině brodění se ve sněhu jsem dorazil na hranici území Bratrstva – klanu jenž obýval blízkou vojenskou základnu. Díky nějaké společné minulosti jsem měl povolený průchod přes některé části jejich území, ale s viditelností jako je tato jsem nechtěl nic riskovat a tak se vydal podél cesty hlouběji do města. Kolem mě se tyčily temné obrysy budov postavených během druhé průmyslové revoluce, která přišla těsně před, či vlastně možná téměř zároveň s Velkou válkou.

Většina našich zásob pocházela odsud, ale po roce plenění obchodů i konzervy už došly a to i přesto že z původní milionové populace zbylo ve městě lidí tak stovka. A nebo alespoň stovka o které jsme mi a Bratrstvo věděli.

Konečně pomalu přecházela vánice a jak se zvyšovala viditelnost, odkrývalo se stále více z desítky pater vysokých budov. Rozhodl jsem se toho využít trochu opačně a do jedné z nich jsem vstoupil. U hlavního schodiště jsem si všiml žlutého X načrtnutého na zdi. Značky jedné z nejvyšších budov v okolí. Zatímco jsem stoupal po schodech, vzpomínal jsem jak jsme takovéto budovy vybírali a značily abychom z nich mohli pozorovat zda nepřijede někdo na pomoc. Bylo jich celkem pět ve městě a za dobrého počasí bylo vidět na desítky kilometrů daleko.

Od doby co většina vzdala čekání se vždy na jedné z nich vyskytoval ostřelovač Bratrstva a sledoval dění ve městě. Doufal jsem že to dnes není tato budova a téměř zadýchaně vystoupal až na nejvyšší místo budovy. Pravda, právě spřízněnost s ostřelovači mi dávala jistá práva v Bratrstvu, ale zároveň jsem díky tomu věděl, že to jsou chlapci co prvně střílí a pak se ptají. To víte, zdroje docházejí a tak se dnes už moc nedá nikomu věřit, pokud patříte k těm, co mají co ztratit.

Dveře na střechu byli otevřené a ustávající vítr skrz ně stále navával sníh. Poslední schody jsem opět brodil ve sněhu a přemýšlel jak rychle bych klouzal dolu, když bych si nasadil sněžnice. Ve chvíli kdy se přes dveře přehnal stín, jsem instinktivně padl na zem. Chvíli tak ležel a když se nic nedělo, vyplazil jsem se až nahoru a vyhlédl ven. Sněhem pokrytá střecha nejevila žádné známky přítomnosti nějakého člověka, ale opatrnosti není nikdy dost. Sundal jsem si potichu batoh a poslední tři schody ven vyskočil do parakotoulu. Mala šance na přežití, pokud by někdo hlídal vchod, ale stále lepši než nulová. Nic se nestalo a já se v pokleku rozhlížel po střeše. Byla rovná a neporušená jen na jednom místě byl kopeček sněhu. Odhodil jsem zbraň a zvedl ruce vzhůru. Tak jsem vydržel několik dlouhých chvil během kterých se nic nedělo. Zanadával jsem si do blbců a sebral svou zbraň, pomalu jsem se začal vracet k východu na střechu. Vzal batoh a vydal se k věci zasypané sněhem. Zajímalo mě co to bylo, ale očividně to nebylo nic živého.

Když jsem z dané věci odstranil par centimetrů sněhu, objevil se přede mnou bílí maskovací plášť a já si byl jistá co mám před sebou. Ani trochu se mi nelíbila myšlenka že to budu zrovna já kdo bude klukům oznamovat že další z nich umrzl na hlídce i přes to že byli varováni a upozornění že jejich životy jsou „důležitý armádní materiál“. Odmetl jsem víc sněhu a chtěl se podívat kdo z kluků to je. Převalil jej a pak ztuhl. Jasný případ umrznutí, pokud dělá mráz díry po kulkách do hlavy. V první reakci jsem padl na zem a začal se rozhlížet, jako bych mohl něco spatřit. Byli jsme na nejvyšší z označených budov, takže za okrajem bych měl byt v bezpečí, dokud se nepostavím. Mrtvola byla zmrzla na kost a většina obličeje byla v pořádku, takže i blbci by došlo že to co se zde stalo muselo byt víc jak pár hodin, možná dnů, zpět a že se to stalo když se chtěl Radek podívat přes okraj. I tak jsem byl vyschízovaný. A snažil se přemýšlet nad tím co dál.

Když napadl sníh by Michal „Denethor Grey“ Kůřil is licensed under a Creative Commons Attribution-Non-Commercial-No Derivative Works 3.0 Czech Republic License.

Share on Facebook

Právě se mi povedlo dočíst „The City & The City“ – nejnovější knihu autora China Miéville.
(Anglická verze, vytisk z Amazon.co.uk)

Byla vydána  v Květnu loňského roku (2009) nakladatelstvím Macmillan, je většinou řazena pod styl New Weird. Celkový obsah knihy je 312 stran.
Obsah knihy je rozdělen do tří Knih, pojmenovaných podle místa kde se odehrává děj.

Obsah:
Příběh by se dal časově posadit na úroveň přelomu 20. a 21. století. Je tvořen vyšetřováním vraždy, jenž se stane v jednom ze dvou „prolínajících se“ městech,  Besźel a Ul Qoma. V těchto městech ulice, domy i jakékoliv jíné prostory zabírají geograficky ta samá místa, ale lídé jsou vždy jen v jednom z měst (v jedne „realitě“) – přechod mezi městy je možný jen v jednom místě v jejich středu a ilegální přechody mezi městy se nazývají breach – a tak je nazvána i třetí Kniha.

Kniha má dobrou myšlenku, ale děj je dle mého názoru často táhlí, kromě části poslední kapitoly, kde mi příjde trochu zmateně zrychlený. China často zpomaluje příběh za účelem vykreslení prostrědí, v nemž se odehráva, a přestože je propojení obou měst laděno do magična, celou dobu čtení jsem se nemohl zbavit dojmu, že se lidé vzájemne jen podvědomně či vědomně ignorují a jde spíše o psychologický experiment než o nějakou tajemnou věc. Je pravda že druhá Kniha již v tomto ohledu byla lepší, ale v třetí se mi ten samí pocit vrátil zpět.
Pozitivně hodnotím popis vykreslení společností v obou městech, kde Besźel je demokratický, Ul Qoma s neurčeným ale nejpíše totalitním režimem, což se odráží na mnoha aspektech života „sousedů“.

Celkově si myslím že kniha nemusela být tak dlouhá a mohla mít větší spád jako předchozí mnou čtené knihy autora. China se v knize pokusil o vytvoření detektivního příběhu, který je však založen spíše na náhodách než na skutečné detektivní praci a skládání indicii – což by mohl byt možná záměr, spíše je to ale způsobeno autorovou nezkušeností s tímto žánrem. I tak ale stojí za přečtení a to nejen pro ty co musí mít mermomocí všechny knihy od Chna Miíville.

Share on Facebook

Článek o zastávce Kolejní v Brně

Tak to už si nedovolím neokomentovat. „Je pro nás zarážející, že vůbec kvůli zrušení Kolejní vznikla taková negativní odezva“ … cože? Už před zrušením jsme s kolegy v IBM věděli že tohle vyvolá vlnu nevole. Upřímně – 53 nemá bez zastávky Kolejní význam. Proč rovnou nezrušily tu linku? Asi pro to, že by to byl až moc „okatý“ krok, který by se hůř ukecával (a stěžovalo by si jednou tolik lidi.)

Věc kterou v článku nepíší je, že utěch kolejí stojí také jedna fakulta (FP VUT). Nu co .. uvidíme jak se to bude vyvíjet, ale chudákům studentům moc šancí nedávám … leda když by přestali kupovat šalinkarty a ukázali svou kupní sílu (a pořídily si auta a kola :o))

Share on Facebook