Denethorovy stránky

Tímto článkem v podstatě završím první kolo popisů keltských svátků. Jestli a jak pokračovat druhým kolem je otázka, na kterou momentálně hledám odpověď. Obzvláště proto, že jsem během shánění údajů pro tyto články narazil na nesrovnalosti. A že jsou některé z nich opravdu velké (aneb – Mé motto: “Nevěřte většině českých autorů esoterické literatury.” se mi opět potvrdilo, když jsem jim věřil víc než zahraničním). Ale nyní již k Lughnasadu samotnému.
Svátek Lughnasad byl čtvrtým ohňovým svátkem roku. Podle lunisolárního kalendáře připadal na první úplněk ve lvu. Pro letošní rok je tímto úplňkem ten s datem 13.08. v 20:57. A tohle nyní začne být opět o něco složitější. Už v minulosti jsem zmiňoval že pro kelty začíná den s první vyšlou hvězdou, což souvisí se západem slunce. 13. srpna slunce zapadá v 19:23, což je naštěstí dost času k tomu, aby bylo v 20:57 již po soumraku a první hvězda vyšla. Omlouvám se za obšírný popis, ale pro zájemce to nyní znamená, že si s googlem dokáži určit lunisolarní keltské svátky sami. A pro ostatní to shrnu – Lughnasad letos začíná 13. srpna, nějakých těch 50 minut po západu slunce.
Proč se vlastně jmenuje Lughnasad tak, jak se jmenuje? Jméno svátku je odvozeno od boha Lugha (o němž bych rád napsal samostatný článek později, obdobně jako tomu bylo u Beléna), boha slunce, bouří a 12 řemesel. Jelikož se jeho jméno vyskytovalo ve více podobách má svátek i více názvů (např. Lughnasa, Lugnasadi), ale i označení svátku samotného bylo časem deformováno (v moderní irštině na Lá Lúnasa – den Lúnasy; v moderní skotštině Lùnastal). K tomu všemu jsou zde ještě Velšané, jejichž pojmenování svátku má latinské (a nikoliv keltské) kořeny a zní Calan Awst.
Podle starých Irů založil tento svátek bůh Lugh, jakožto smuteční hostinu na počest své matky Tailtiu, jež zemřela vyčerpáním po té co připravila pláně irska pro zemědělství. V pozdějších dobách pokračovala tradice svátkem, jež se nejspíše jmenoval Áenach Tailteann. Tento svátek byl dobou porovnáváni síly i zručnosti v různách hrách, stejně jako dobou pro uzavírání dohod ohledně manželství či toho, kdo kde přečká zimu. Samozřejmostí po dobu svátku bylo i období míru mezi znepřátelenými stranami.
Nyní něco z moderních tradic:
V rámci rekonstrukce keltských tradic se tento svátek slaví na začátku prvního sběru plodů či za prvního úplňku v dané době. Během svátku se vzdává holt různým “duchům” a bohům, mezi nimiž byvá často Lugh, za vše co se v daný rok urodilo. jelikož je Lugh viděn i jako bůh blesků a bouří, bývá jemný déšť v době oslav znakem Lughovy přítomnosti a požehnání.
Nyní vám již přeji, aby vás Lugh během oslav opravdu jen požehnal a nikoliv skropil až na kost … užijte si oslav (a snad nebudete mít bolehlav jako já každým rokem).

Share on Facebook

Není tomu dlouho a je zde druhá, méně náročná recenze knihy. Na její přečtení jsem si musel počkat celé tři roky, přestože jsem se ji občasně snažil sehnat. Kniha vyšla v souvislosti s Dnem knihy 2008 (wiki:World Book Day – pro neanglofonní článek za cca rok zkrátím a přeložím v rámci článku o Dni knihy) v omezeném nákladu. Její dotisk vznikl loni, ale i přes svoji touhu po této knize jsem čekal až budu opět obědnávat knihy z Amazonu v nějakém větším balíku. Embassytown je již doma s ní i pár dalších knih, třeba právě jako tato.

Kniha: Odd and the frost giants
Autor: Neil Gaiman
Vydána: 3. březen 2008
(nová edice: řijen 2010)
Vydavatel: Bloomsbury
Počet stran: 126
ISBN-13: 9780747598114

Kniha je přibližně velikosti A5, v pevných deskách a papírovým přebalem. K dostání je i jako brožovaná. Samotné desky pevné vazby jsou bez textu (kromě hřbetu) a při své relativně tenké tloušťce se kniha stává elegantně nenápadnou. Papírový přebal je také relativně střídmý co se textu týče. Podklad je tvořen ilustrací, která je sladěna s určením knihy. Text samotné knihy je doprovázen občasnými černobílými ilustracemi Adama Stowera, jež je i autorem barevného přebalu. Kniha je v původním anglickém textu a do češtiny ještě nebyla přeložena. Pro případné zájemce musím dodat že jsem nikde nenašel jedinou zmínku o chystání jejího překladu, což je možná škoda nejen v souvislostí s oblíbeností tohoto autora u nás, ale i s kvalitou a žánrem knihy.
Tímto se dostáváme k samotnému obsahu knihy. V knize se odráží Gaimanova zkušenost s tvorbou pro děti, jenž, bohům žel, není v našich krajích tak známá. “Odd and the frost giants” je tedy kniha určená převážně dětem a jako taková je i napsána. Svižný příběh, čerpající z námětů severské mytologie a jejich bohů, je čitelný i pro začínajícího čtenáře a tedy vhodný i pro ty, jež nejsou v angličtině tak zběhlí.
Kniha vypráví příběh mládence Odda ze severské vikingské vesnice. Jednou z důležitých Oddových vlastností, kromě dobrosrdečnosti, je také jeho jemný až iritující úsměv, jež si udrží i po smrti svého otce či následné nehodě, při které si Odd nenávratně pochroumá nohu.
Na jaře jednoho nejmenovaného roku se zima rozhodla zůstat na už tak chladném severu déle než jindy a vesničané, stížení uzavřením od okolí a odložením jarních povinností, začnou být nerudní. V takové situaci se Odd jednoho rána rozhodne, že má již dost všeho ve vesnici a vyrazí pryč, směrem do starého dřevorubeckého srubu svého otce. Sebou si vezme otcovu druhou nejlepší sekeru, ukradne z domu jednoho uzeného lososa a vydá se na pomalou cestu.
Když jej o něco později přivede podivně se chovající lišák k medvědovy s packou uvězněnou ve stromu, netuší Odd, do jakého příběhu se zapletl a co vše jej ještě potká.

Share on Facebook

Není tomu dlouho co jsme oslavily třetí “ohňový svátek” keltského roku jménem Beltine (kdo má kocovinu, ruku nahoru). Jak už bylo zmíněno, tento svátek je pravděpodobně spjat s keltským bohem, jehož jedno z jmen bylo “Belenus”. Dnes se tedy blíže podíváme na patrona svátku, jež jsme právě doslavili.

Belenus je bohem převážně kontinentálních keltů a často se uvádí jakožto jeden z nejstarších, kelty uctívaných, bohů. Na nálezech je často zobrazován s plnovousem, velkýma očima, tenkým knírem a jeho vlasy jsou obklopeny aurou světla. Jeho symbolem bylo nejčastěji kolo.

Dle Encyklopedie Britanica (dále v textu EB) byl Belenus vyznáván po značné části kelty obývaného území. Výčtově by byli oblasti Galie, Británie, Severní Itálie, Alpy (kelty obývaná část včetně celého Rakouska a tedy snad i kelty obydlená část ČR) a severního Španělska. Přestože se jeho kněžiště našla i ve Skotsku, nebyl pravděpodobně uctíván v Irsku ani ve Walesu (kde byl uctíván podobný bůh Beli Mawr; viz níže). Pravděpodobně z tohoto důvodu uvádí EB Británii jen jako možné, ne však jisté, místo uctívání.

Nyní se na chvíli přesuneme k etymologii jména Belenus. Toto jméno mělo v keltštině význam “Ten, jenž je jasným”, případně “Ten, jež je zářící” (možný překlad je i “Jasný” či “Zářící”, což však neopisuje překlady částí původního jména ani jeho překladu). Původ jména není přesný možná snad díky šíři kultu a s ní související variací překladu slova “bel”. Jedním z dalším možných překladů je slovo “posvátný”.
Další známá jména jsou: Belenos, Belus, Bel (Bellinus, Belinos, Belinu, Belinus – za předpokladu že tato jména nejsou odvozena od jména Beli jež byl jedním z irských fomorů a tedy rozhodně nikoli bohem). Spory se také vedou okolo welšského jména boha Beli Mawr, jež je může být odvozeno opět od fomora Beli.
Jednou ze zajímavostí je také možná spojitost tohoto boha s bylinou blínem, jež byla nazývána “Belisa”. Blín se v minulosti používal nejen jakožto léčivá rostlina, ale pro své psychoaktivní vlastnosti také jako prostředek k věštěni.

Ačkoli se na několika místech uvádí Belenus jako sluneční bůh, je silně pravděpodobné že jde o drobnou záměnu a Belenus byl “pouze” bohem světla. Za tuto záměnu (pokud je pravdivá) může jeho připodobňování k bohu Apollonu římského panteonu, jež provedl již Julius Cesar.
Asociován je také s teplem a léčením. Občasně se uvádí také jako “vodní bůh” pro jeho spojení s některými léčivými prameny, jež mu byly zasvěceny.
Další neméně důležitou oblastí, v níž měl tento bůh působit bylo věštění. Tato oblast souvisí pravděpodobně s již zmíněným blínem a jeho účinky.

Na závěr se dostáváme k samotnému spojení Belena a Beltinu. Jak již bylo zmíněno v předchozím článku, předpokládá se že název Beltine (bel-tine) znamená “Belenův oheň” či “Belénovo světlo”. Toto spojení je také zmíněno ve dvou starých textech: Cormacově glosáři a spisu „Tochmarch Emire„. V obou spisech se zmiňuje Beltine jako svátek na počest boha Belena.

A nyní již přeji poklidné střízlivění po předchozí noci s minimální kocovinou a pokud možno příjemnou společnosti (a snad i při velmi příjemných aktivitách). nezapomínejte, že keltům den začíná až večer a Beltine i s jeho zvyky ale také požitky tedy stále trvá.

Share on Facebook

Už nějakou dobu mám rozečteno několik knih z oblasti naučné. Možná většina nepadne v tomto blogu na úrodnou půdu, ale ta dnešní je pro oblast fantasy/sci-fi žánrů jako dělaná.

Narazil jsem na ni circa rokem a musím říct že mě překvapila. V první chvíli ani ne tak obsahem, jako nakladatelem, jimž je “Naše vojsko”. Ten ve mně z dob mého mládí zanechal dojem kvalitní odborné, na vojenství zaměřené literatury. A tak jsem se rozhodl, zda jsou stále stejní (ostatně, myslel jsem že už zanikly … mýlil jsem se, naopak se jim celkem daří). A nyní již k samotné recenzi knihy.

Kniha: Samurajský meč
Autor: Zdeněk Hurník
Rok vydání: 1995
Vydavatel: Naše vojsko
Počet stran: 160 stran
ISBN-10: 80-206-0510-X

Jedná se o knihu s měkkou lepenou vazbou, formátu A5, o c160 stranách. Barevný obal a 4 stránky ilustrací umístěných na jejím konci jsou výjimkou z jinak černého tisku.
Jak již název napovídá, kniha se zabývá samurajským mečem a to od jeho počátku až po dnešní dobu. Přesto že je psána převážně o meči typu katana, v některých pasážích zmiňuje i starší druh meče typu tači.
Kniha je rozdělena na několik kapitol, které postupně mapují historický a společenský význam meče v japonské společnosti, představují jednotlivé části daišo (soupravy dvou mečů), jejich výrobu a zdobení. Následně krátce zmiňují směry škol boje s japonským mečem včetně jejich vývoje. Jako zajímavost jsou připojeny seznamy “mečířů” (mistrů boje s mečem) a několik desítek japonských slov, včetně jejich zápisu ve znacích.
Autor se drží japonského názvosloví po většinu knihy, což může být zpočátku matoucí, ale čtenář si muže snadno přivyknout. To je dáno i díky vysvětlení významů jednotlivých slov při jejich prvním výskytu a jejich častému opakování v textu. Celkově je kniha relativně strohou, kvalitní, úhledně seřazenou (pro pozdější dohledávání) ale také čtivou faktografii jež bych doporučil do knihovny jakéhokoliv zájemce o chladné zbraně.

Share on Facebook