Černa tma. Po probuzení bývá vždy. Sáhl jsem do míst kde jsem nechal zbytek svíčky a křesadlo. Posadil jsem se na posteli a vykřesal plamen, který osvětlil mou malou komůrku. Jedna skříňka, pár polic s věcmi a oblečením, knihami, stůl, židle a jedna postel. Víc jsem nepotřeboval. Sáhl na jednu z polic a začal si omotávat nohy, ruce a pak cele tělo velmi těsně dlouhými pruhy látky. Téměř každodenní ranní rituál provázený vzpomínkami na to, jak to bylo dříve dobré, když existovalo tak těsné a stejně fungující oblečení. Po delší době jsem dokončil obvazování a oblek si kalhoty a košili.
Svíčka skoro dohořívala když jsem si bral bundu, a chystal se odejít, ale i tak jsem ji sfoukl. Přeci jen je dobré se svíčkami šetřit. Místnost zaplnila tma a já po paměti došel ke dveřím. Po cestě jsem málem shodil kovový hrnek z poličky u dveří, tak jsem jej raději opět jemně pozastrčil a otevřel dveře.
Za jemného zaskřípání se do místnosti vlilo slabé elektrické světlo z chodby. Vyšel jsem ven a zavřel za sebou. Dlouhá chodba plna dveří byla spoře osvětlena zářivkami, jenž byli celkem nepravidelně rozmístěny v držácích u stropu. Většina míst však byla prázdna a prázdná určitě ještě hodně dlouho zůstanou. Pomalu jsem se dosoukal na konec chodby a v kýblu s ledovou vodou si oplach obličej. Někdo jej musel donést nedávno, protože ve vodě plavaly ještě kousky ledu. Utřel jsem si obličej do rukávu bundy a otevřel dveře na konci chodby.
„Ráno.“ pozdravil mě hlas zpoza dveří a i přes vrstvu oblečení jsem pocítil teplo.
„Brý ráno.“ zamručel jsem v odpověď vstoupil do místnosti a zavřel za sebou.
Uprostřed hořel malí oheň a na něm se ohřívala voda. Ohřívala se pořád a poklice alespoň trochu zabraňovala páře unikat. Krom ohně zde bylo ještě několik kovových a plastových židlí nějaké skříně a věšáky i dva stoly. Hlavní místnost našeho obydlí, kde se skladovalo vše, co bylo všech a mělo zůstat při ruce.
U jednoho stolu seděli 3 lidé oblečení relativně lehce a hráli karty, jinak byla místnost prázdná. Jeden z nich odložil notně opotřebené karty, zvedl se ze židle a vydal se směrem k jedné ze skříní.
„Ranní hledání.“ zeptal se zatímco ji otvíral.
„Jojo, dnes je řada na mě.“
„Nechceš bylinky?“ zeptal se další u stolu a pozvedl svůj velký hrnek směrem ke mně.
„Dík, ale ne. Možná až se vrátím.“
„To už bude čtvrtý nálev.“ usmál se muž a přestal si mě všímat.
Muž u skříně se otočil směrem ke mně a podal mi lyžařské brýle. Guma co je měla držet na hlavě byla už dávno ta-tam, ale plast a sklo vydrží dlouho a tak jsme je stále používaly. Přiložil jsem si je k obličeji a muž co mi je podal mi začal obvazovat hlavu pruhem látky tak, aby pevně držely.
„Necukej sebou.“ pronesl spíše ze zvyku, když více zatáhl.
Když skončil, nasadil jsem kapuci a vydal se k druhým dveřím, zatímco se on vrátil ke svým druhům u karet. Já zatím zamířil do jiného rohu a vzal si svůj batoh i pušku, jež jsem včera dlouho do noci čistil a ošetřoval.
„Hodně štěstí.“ zaznělo od stolu, když jsem a otvíral těžké vstupní dveře. Snad ho nebudu potřebovat, řekl jsem si, zatímco jsem opět zavřel dveře a tím od sebe odřízl přátelské praskání hořícího dřeva. Místnost kde jsem byl zaplavilo ticho a jen občasné zavití meluzíny.
Začal jsem stoupat do schodů a uvědomil si, že mě zebou prsty. Opřel pušku o zeď a natáhl si pletené rukavice. V duchu poděkoval známé, alespoň za ně a pak si posteskl po kožených. Když ještě byli, tak jsem jimi pohrdal, ale co bych za ně teď dal.
Pomalu jsem vystoupal potemnělé schody a zahnul za roh k proskleným dveřím z bezpečnostního skla, za nimiž řádila už třetí den vánice. Fuky kolem jejich krajů navál vítr jemnější sníh i dovnitř, ale jelikož zde bylo téměř stejně jako venku, sníh zde netál. Jen občasně se rozvířily nejdrobnější kousky pod novým náporem větru, který dovnitř pronikl špatně těsnícími dveřmi.
Teď jsem se o dveře opřel já z druhé strany a odtlačil vrstvu navátého sněhu stranou. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem zvítězil a o par okamžiků později jsem nechal za sebou vítr přibouchnout dveře samočiněji, než by to zvládlo Brano.
Zády ke zdi domu, v jehož suterénu jsme přebývali, jsem se rozhlédl a nasadil sněžnice na své boty. Přes mohutnou vánici bylo vidět tak na třicet, čtyřicet metrů. Lepší než dva dny zpět, kdy jsme raději ani nevycházeli. Vyrazil jsem svou běžnou cestou, minul několik bloků a vydal se směrem k lesu. Po hodině brodění se ve sněhu jsem dorazil na hranici území Bratrstva – klanu jenž obýval blízkou vojenskou základnu. Díky nějaké společné minulosti jsem měl povolený průchod přes některé části jejich území, ale s viditelností jako je tato jsem nechtěl nic riskovat a tak se vydal podél cesty hlouběji do města. Kolem mě se tyčily temné obrysy budov postavených během druhé průmyslové revoluce, která přišla těsně před, či vlastně možná téměř zároveň s Velkou válkou.
Většina našich zásob pocházela odsud, ale po roce plenění obchodů i konzervy už došly a to i přesto že z původní milionové populace zbylo ve městě lidí tak stovka. A nebo alespoň stovka o které jsme mi a Bratrstvo věděli.
Konečně pomalu přecházela vánice a jak se zvyšovala viditelnost, odkrývalo se stále více z desítky pater vysokých budov. Rozhodl jsem se toho využít trochu opačně a do jedné z nich jsem vstoupil. U hlavního schodiště jsem si všiml žlutého X načrtnutého na zdi. Značky jedné z nejvyšších budov v okolí. Zatímco jsem stoupal po schodech, vzpomínal jsem jak jsme takovéto budovy vybírali a značily abychom z nich mohli pozorovat zda nepřijede někdo na pomoc. Bylo jich celkem pět ve městě a za dobrého počasí bylo vidět na desítky kilometrů daleko.
Od doby co většina vzdala čekání se vždy na jedné z nich vyskytoval ostřelovač Bratrstva a sledoval dění ve městě. Doufal jsem že to dnes není tato budova a téměř zadýchaně vystoupal až na nejvyšší místo budovy. Pravda, právě spřízněnost s ostřelovači mi dávala jistá práva v Bratrstvu, ale zároveň jsem díky tomu věděl, že to jsou chlapci co prvně střílí a pak se ptají. To víte, zdroje docházejí a tak se dnes už moc nedá nikomu věřit, pokud patříte k těm, co mají co ztratit.
Dveře na střechu byli otevřené a ustávající vítr skrz ně stále navával sníh. Poslední schody jsem opět brodil ve sněhu a přemýšlel jak rychle bych klouzal dolu, když bych si nasadil sněžnice. Ve chvíli kdy se přes dveře přehnal stín, jsem instinktivně padl na zem. Chvíli tak ležel a když se nic nedělo, vyplazil jsem se až nahoru a vyhlédl ven. Sněhem pokrytá střecha nejevila žádné známky přítomnosti nějakého člověka, ale opatrnosti není nikdy dost. Sundal jsem si potichu batoh a poslední tři schody ven vyskočil do parakotoulu. Mala šance na přežití, pokud by někdo hlídal vchod, ale stále lepši než nulová. Nic se nestalo a já se v pokleku rozhlížel po střeše. Byla rovná a neporušená jen na jednom místě byl kopeček sněhu. Odhodil jsem zbraň a zvedl ruce vzhůru. Tak jsem vydržel několik dlouhých chvil během kterých se nic nedělo. Zanadával jsem si do blbců a sebral svou zbraň, pomalu jsem se začal vracet k východu na střechu. Vzal batoh a vydal se k věci zasypané sněhem. Zajímalo mě co to bylo, ale očividně to nebylo nic živého.
Když jsem z dané věci odstranil par centimetrů sněhu, objevil se přede mnou bílí maskovací plášť a já si byl jistá co mám před sebou. Ani trochu se mi nelíbila myšlenka že to budu zrovna já kdo bude klukům oznamovat že další z nich umrzl na hlídce i přes to že byli varováni a upozornění že jejich životy jsou „důležitý armádní materiál“. Odmetl jsem víc sněhu a chtěl se podívat kdo z kluků to je. Převalil jej a pak ztuhl. Jasný případ umrznutí, pokud dělá mráz díry po kulkách do hlavy. V první reakci jsem padl na zem a začal se rozhlížet, jako bych mohl něco spatřit. Byli jsme na nejvyšší z označených budov, takže za okrajem bych měl byt v bezpečí, dokud se nepostavím. Mrtvola byla zmrzla na kost a většina obličeje byla v pořádku, takže i blbci by došlo že to co se zde stalo muselo byt víc jak pár hodin, možná dnů, zpět a že se to stalo když se chtěl Radek podívat přes okraj. I tak jsem byl vyschízovaný. A snažil se přemýšlet nad tím co dál.
Když napadl sníh by Michal „Denethor Grey“ Kůřil is licensed under a Creative Commons Attribution-Non-Commercial-No Derivative Works 3.0 Czech Republic License.
Share on Facebook
Dnes recenzovaná kniha je originální verze sbírky „Steampunk“ jejímiž editory jsou Ann a Jeff Vandermeer (tedy její anglická verze). Byla vydána nakladatelstvým Tachyon publications 1. května roku 2008. Její rozsah je 400 stran. Mě se dostala do rukou její „paperback“ verze v ceně £12,50 , „hardcover“ pravdě podobně doposud neexistuje. Přebal je barevný a graficky celkem povedený.
Hra je určena pro 4-6 hráčů (i 8 neoficiálně) starších 12 let (raději až tak 15 a více) a průměrně trvá 2-3 hodiny.
Bang! je karetni hra, poprvé vydaná v roce 2002 firmou da Vinci Editice. Je pod tímto jménem známá po celém světě až na francii, kde je vydávaná pod jménem „Wanted!„.